Jitka Herynková: Je znakový jazyk opravdu primitivní?

Znak MANŽEL v českém, americkém a korejském znakovém jazyce
(bakalářská práce J. Herynkové)

Celý život jsme obklopeni mýty a předsudky, které jsou historicky zakořeněné a často vyplývají z neznalosti dané problematiky. Jako člověk nedoslýchavý, který se zajímá o problematiku osob se sluchovým postižením, mnohdy slýchávám ve svém okolí mylné názory na komunikaci neslyšících. To mě dovedlo k napsání bakalářské práce na téma Mýty a předsudky o českém znakovém jazyce.

Pro teoretickou část práce jsem vybrala několik tvrzení o znakovém jazyce, které se v současné odborné literatuře nejčastěji objevují jako mýty a předsudky a které jsou v dnešní době díky výzkumům v této oblasti mezi odbornou veřejností většinou překonány. Pracovala jsem primárně s literaturou vydanou před rokem 1998, která se zabývá problematikou neslyšících, především z oblasti školství (nejstarší použitý zdroj je z roku 1907). Cílem tohoto pátrání bylo zjistit, jaké názory vedly ke vzniku vybraných mýtů a předsudků, a pomocí důkazů z prostudované současné odborné literatury tyto mýty vyvrátit.  V praktické části své práce jsem skrze dotazník, který vyplnilo 122 respondentů, zkoumala, zda jsou tyto mýty a předsudky mezi širokou veřejností stále rozšířené.

Na základě získaných dat mohu říci, že se informovanost veřejnosti díky internetu, kurzům, vysokoškolským oborům, programům v televizi atd. značně lepší. Přesto nejsou výsledky nikterak uspokojivé, a proto je stále třeba informace o znakovém jazyce a komunitě neslyšících šířit do povědomí laické veřejnosti.

Nejvíce rozšířeným mýtem se jeví zaměňování znaků za gesta a znakového jazyka za pantomimu. Toto tvrzení považovalo za správné 69 % respondentů. Dále například 57 % respondentů považovalo znakový jazyk za jazyk bez gramatiky.

Tato práce byla napsána především z důvodu, aby poukázala na současný (i dřívější) pohled slyšící populace (ať už odborné, nebo laické) na komunikaci neslyšících a aby přinesla vysvětlení a uvedla na správnou míru, jak to se znakovým jazykem a neslyšícími opravdu je. Byla bych ráda, kdyby tato práce posloužila například studentům z oboru Čeština v komunikaci neslyšících jako studijní materiál k předmětům, jež se zabývají historií a komunikací osob se sluchovým postižením. Dále si myslím, že je zajímavá i pro čtenáře z laické veřejnosti, kteří se chtějí dozvědět více o komunikaci a životě neslyšících.

Celá práce ke stažení ZDE.

  14. června 2013, Jitka Herynková

Jan Andrejsek: Není čeština jako čeština



Státní maturita formou chatu (archiv J. Andrejsek)

Státní maturitní zkouška, jejíž první „ostrý“ ročník se uskutečnil v roce 2011, vyvolává neutuchající zájem odborné i laické veřejnosti. Padají otázky typu: Jsou maturitní testy kvalitní? Jaká by měla být skladba povinných maturitních předmětů? Co nám maturitní zkouška v režii státu přináší dobrého? Je nová podoba maturitní zkoušky vůbec přínosná? Jaká by měla být obtížnost maturitní zkoušky?

Na poslední otázku jsem se ve své bakalářské práci Státní maturitní zkouška z českého jazyka pro neslyšící studenty snažil hledat odpovědi krátkým exkurzem do historie. Není bez zajímavosti, že obtížnost maturitní zkoušky před takovými sto lety si dnes už vůbec neumíme představit. Tehdy to byla opravdu přísně výběrová zkouška.

Po historickém exkurzu se ve své práci navracím do současnosti. Zde bylo mým cílem popsat původní podobu maturitní zkoušky ještě před zavedením státní maturity a navázat podrobným představením nového maturitního modelu, tehdy ještě rozděleného na tzv. náběhovou fázi v roce 2011 a druhou fázi od roku 2012. Toto rozdělení vzalo později pod vlivem mnohých událostí za své, ale kdo to tehdy mohl tušit…

Velká pozornost byla od samého počátku přípravy reformované maturitní zkoušky věnována žákům se zdravotním postižením či zdravotním znevýhodněním. Tito žáci nakonec dostali označení žáci s přiznaným uzpůsobením podmínek pro konání maturitní zkoušky, ze kterého vznikla hojně používaná zkratka žáci s PUP MZ, v profesní mluvě „PUPíci“.

A co vlastně znamená mé tvrzení v nadpisu tohoto článku? Že není čeština jako čeština? Tedy v dnešní době je možné relativizovat snad úplně všechno, ale tohle!? Jak název bakalářské práce napovídá, jádrem je podrobný popis nové podoby maturitní zkoušky z českého jazyka pro prelingválně neslyšící žáky. U těchto žáků předpokládáme, že jejich prvním jazykem a zároveň preferovaným komunikačním prostředkem je český znakový jazyk. Češtinu už se tato poměrně úzká skupina žáků učí jako druhý jazyk. Proto bylo v průběhu příprav nové maturitní zkoušky rozhodnuto, že neslyšící žáci budou konat maturitní zkoušku z českého jazyka jako jazyka cizího.

Zpočátku se uvažovalo o nastavení obtížnosti zkoušky na úroveň B2 dle dokumentu Společný evropský referenční rámec pro jazyky (SERRJ), ale pod vlivem nepříliš dobrých výsledků pilotního testování kompetencí neslyšících žáků se přikročilo ke snížení úrovně na B1.

Zda to byl správný krok, či nikoliv, o to se lze přít a vášnivě diskutovat, obávám se však, že bez jednoznačného výsledku. Jisté je, že by se obtížnost zkoušky měla postupně zvyšovat na úroveň B1+ a v delším časovém horizontu bychom se snad mohli dočkat i obtížnosti zkoušky odpovídající úrovni B2.

Příprava a vývoj zkoušky obecně je nikdy nekončící proces a nejinak je tomu i v případě maturitní zkoušky, která nese název český jazyk v úpravě pro neslyšící. Případným zájemcům o tuto problematiku proto doporučuju nejen prostudovat právě představenou bakalářskou práci, ale také informovat se o dalším vývoji a aktuální podobě zkoušky.

Celá práce ke stažení ZDE.

10. června 2013, Jan Andrejsek