Nevhodně používaný termín "hluchoněmý" pro
označení člověka ve skutečnosti neslyšícího zná a bohužel i používá stále ještě
hodně lidí. Kdo z nás ale ví, že mezi námi skutečně žijí lidé, kteří ačkoliv
slyší, nemluví, a ke komunikaci s ostatními používají znakový jazyk?
Český znakový jazyk (ČZJ) u nás bohužel není ani teď
v 21. století přijímán laickou a odbornou veřejností jako přirozený a
plnohodnotný jazyk neslyšících. O to více překvapivé pro mě bylo zjištění, že
se pracovníci Jedličkova ústavu v Praze (JÚŠ) rozhodli již před několika
lety nabídnout vzdělání v ČZJ v té době 13letému studentovi
s diagnózou vývojová anartrie, tedy chlapci, který
byl v důsledku dětské mozkové obrny stižen vrozenou němotou a do té doby
neměl žádný vlastní jazyk, a tím ani možnost reagovat na svět, který nejen že slyšel,
ale také mu rozuměl!
Dlouhou dobu se pozornost pedagogů a logopedů u dětí
s touto diagnózou zaměřovala pouze na nápravu artikulace, která se ale
ukázala jako nemožná. Mnoho času bylo také věnováno hledání vhodného
komunikačního systému, který by nahradily jejich nulovou produkci mluveného
jazyka. Tomuto studentovi byly nabídnuty různé alternativní způsoby komunikace
(např. znaky Makatonu, piktogramy, symboly, komunikační tabulky, …), kterým
však chyběl podstatný detail – gramatika! Všechny zmíněné prostředky komunikace
jsou jistě vhodné a účinné v jiných případech, nejvíce snad u dětí
s mentálním postižením, ale jistě ne pro dospívajícího inteligentního
chlapce.
Po řadě nezdarů však přišel geniální nápad: „Proč ho nenaučíme znakový jazyk?“. Všichni
ale od samého začátku český znakový jazyk respektovali jako jazyk cizí, který
je na stejné úrovni jako například angličtina nebo němčina. Těmto zásadám
odpovídá dodnes i koncepce kurzů, které od počátku vedou v JÚŠ rodilí
mluvčí znakového jazyka - neslyšící lektoři. Kurzy navštěvují kromě studenta
také někteří pedagogové, terapeutičtí pracovníci (např. logoped, psycholog,
vychovatel, …) a ostatní studenti JÚŠ.
Svým výzkumem, který byl založený na analýze
videonahrávek výpovědí v ČZJ, se mi podařilo potvrdit, že právě ČZJ je tím
nejvhodnějším komunikačním prostředkem pro děti s vývojovou anartrií,
které mají zachovanou alespoň částečnou motoriku rukou. Není tedy potřeba
ztrácet čas, který těmto dětem už nikdo nikdy nevrátí, dalším hledáním!
Pokud Vás toto téma zaujalo a chcete se dozvědět
více, doporučuji začít s bakalářskou prací s názvem Osvojování českého znakového
jazyka slyšícím nemluvícím klientem v pubescentním a adolescentním věku,
kde se na konkrétní případové studii uvědomíte, co vše stojí za tímto počinem,
jakých chyb se pracovníci dopustili, čeho se vyvarovat, ale hlavně, co se
povedlo a jakým způsobem s touto metodou pracovat u dětí s podobnou
diagnózou.
Žádné komentáře:
Okomentovat