středa 6. listopadu 2013

Barbora Harvánková: Chcete se podívat do historie tlumočení pro neslyšící?




Zdroj: http://ali.meshkot.com/English/About/images/Interpreter.jpg


Potom tedy neváhejte a přečtěte si tuto bakalářskou práci, v níž se s vámi vydám na krátký výlet za dějinami tlumočníků českého znakového jazyka. Tato práce je zajímavá právě tím, že seznamuje se situací, ve které se nacházeli čeští neslyšící v průběhu dvacátého století, zejména v období komunismu, které bylo pro mnohé lidi dobou temna. 

Práce vznikala postupně v průběhu hodin, které jsem strávila mimo jiné také v archivu periodika Gong  (časopis pro neslyšící). Zde jsem vyhledávala veškeré informace, týkající se vývoje tlumočnických služeb 20. století (od 70. let, kdy Gong začal vycházet). Dílek za dílkem jsem skládala informace získané z různých zdrojů, abych složila celý obraz. Neváhala jsem přitom oslovit přední odborníky, kteří se problematikou hluchoty zabývali v průběhu minulého století, ať už jako funkcionáři tehdejších institucí, anebo přímo jako tlumočníci pro neslyšící. Práce díky tomu zahrnuje i informace vyplývající z rozhovorů s těmito osobnostmi!

Tato bakalářská práce má název Poskytování tlumočnických služeb z hlediska krajů ČR a jejím cílem bylo ukázat současnou situaci v oblasti  tlumočení pro neslyšící a také informovat o spokojenosti, případně nespokojenosti neslyšících s tlumočnickými službami. Teoretická část tedy zahrnuje výsledky výzkumu spokojenosti neslyšících klientů s tlumočnickými službami (výzkum proběhl v roce 2010). Přínosem práce je ale i to, že obsahuje opravdu zajímavé informace o dění v oblasti tlumočení pro neslyšící u nás za posledních 40 let. Historií neslyšících a poskytováním tlumočnických služeb jsem se zabývala jako studentka oboru Čeština v komunikaci neslyšících dlouho. I když někdy bylo velmi obtížné získat nějaké ucelené informace, které by shrnovaly vývoj tlumočnických služeb, na stránkách mojí práce naleznete mnohé z toho, co mě zajímalo a po čem jsem musela „pátrat“ v archivu a ve vzpomínkách pamětníků.



V práci najdete i přehled přístupů k tlumočení a legislativu, která se k tlumočení pro neslyšící váže, taktéž informace týkající se Etického kodexu tlumočníka znakového jazyka a přehled institucí, které poskytují, nebo v minulosti poskytovaly vzdělávání tlumočníkům českého znakového jazyka.

Celá práce ke stažení ZDE.

6. 11. 2013, Barbora Harvánková 

pondělí 26. srpna 2013

Lucie Břinková: Komunikují spolu Neslyšící psanou formou?

Ukázka z testu (bakalářská práce L. Břinkové)
Komunikaci psanou formou mluveného jazyka využívají slyšící důsledkem rozvoje komunikačních technologií dnes a denně. Spousta pracovních, studijních i osobních záležitostí se vyřizuje e-mailem, dopisem, SMS zprávou. Jde totiž o snadnou, plnohodnotnou, srozumitelnou komunikaci v mateřském jazyce. Ne však všichni Češi komunikaci psanou formou vnímají stejně. Žijí mezi námi také neslyšící Češi, pro které komunikace touto formou není tak přirozená jako pro nás slyšící.
Čeština není pro většinu Neslyšících mateřským jazykem, je jazykem druhým, který se většina neslyšících dětí začíná učit v mateřské škole, systémově však až na základní škole.  Sluchový handicap jim neumožňuje si mluvený jazyk osvojit přirozeně a ve většině případů jej necítí jako svůj mateřský jazyk. Nezbytnost ovládnutí a správného užívání češtiny jako druhého jazyka je dáno tím, že znakový jazyk nemá psanou podobu. Znakový jazyk je jazykem vizuálně motorickým; to znamená, že se jednotlivé znaky se vytvářejí pomocí rukou a jsou doplněny mimikou. Zaznamenat ho lze buď složitým notačním zápisem jednotlivých znaků , který ovšem většina Neslyšících neovládá, nebo pořízením videozáznamu. Toto zachycení znakového jazyka není často z technických, časových i jiných důvodů možné. Proto zde do přirozené komunikace Neslyšících vstupuje psaná čeština. Situace je však taková, že při použití psané češtiny v intrakulturní komunikaci spolu komunikují dva jedinci prostřednictvím cizího jazyka, tedy jazyka, kterým do určité doby nejsou schopni vyjádřit přesně / výstižně vše, co by dokázali vyjádřit v jazyce mateřském – tedy v jazyce znakovém.
Jak tedy taková komunikace vypadá a jak úspěšně si Neslyšící sdělují potřebné informace, ukázal výzkum v rámci bakalářské práce na téma: Funkce / (a) srozumitelnost v intrakulturní komunikaci Neslyšících.
Výsledky výzkumu ukazují, že forma komunikace psanou češtinou není pro komunitu Neslyšících zcela vhodným způsobem. Neslyšící mají problémy s porozuměním složitějších větných konstrukcí, těžko se v delším psaném textu orientují, těžko rozpoznávají následnost a předčasnost děje, dělají chyby v předložkách a v jednotlivých pádech podstatných a přídavných jmen. Nesrozumitelné jsou v psané češtině pro Neslyšící také informace, které jsou v textu pouze explicitně naznačeny, tedy ty, které si musíme z kontextu domyslet. Výsledkem výzkumu, kterého se účastnilo 52 respondentů, je, že si v písemné komunikaci Neslyšící vlastně vzájemně moc nerozumí.
Zajímá vás, jak vypadá psaný projev Neslyšících a co tedy máte očekávat v případě, že se dostanete do společné písemné komunikace? Tato práce Funkce / (a) srozumitelnost psané češtiny v intrakulturní komunikaci Neslyšících může být jedním z užitečných zdrojů, jak se o tomto tématu něco dozvědět.
Celá práce ke stažení ZDE.

26. srpna 2013, Lucie Břinková

středa 3. července 2013

Anna Moudrá: Svět kde místo pusy mluví ruce


Nevhodně používaný termín "hluchoněmý" pro označení člověka ve skutečnosti neslyšícího zná a bohužel i používá stále ještě hodně lidí. Kdo z nás ale ví, že mezi námi skutečně žijí lidé, kteří ačkoliv slyší, nemluví, a ke komunikaci s ostatními používají znakový jazyk?

Český znakový jazyk (ČZJ) u nás bohužel není ani teď v 21. století přijímán laickou a odbornou veřejností jako přirozený a plnohodnotný jazyk neslyšících. O to více překvapivé pro mě bylo zjištění, že se pracovníci Jedličkova ústavu v Praze (JÚŠ) rozhodli již před několika lety nabídnout vzdělání v ČZJ v té době 13letému studentovi s diagnózou vývojová anartrie, tedy chlapci, který byl v důsledku dětské mozkové obrny stižen vrozenou němotou a do té doby neměl žádný vlastní jazyk, a tím ani možnost reagovat na svět, který nejen že slyšel, ale také mu rozuměl!

Dlouhou dobu se pozornost pedagogů a logopedů u dětí s touto diagnózou zaměřovala pouze na nápravu artikulace, která se ale ukázala jako nemožná. Mnoho času bylo také věnováno hledání vhodného komunikačního systému, který by nahradily jejich nulovou produkci mluveného jazyka. Tomuto studentovi byly nabídnuty různé alternativní způsoby komunikace (např. znaky Makatonu, piktogramy, symboly, komunikační tabulky, …), kterým však chyběl podstatný detail – gramatika! Všechny zmíněné prostředky komunikace jsou jistě vhodné a účinné v jiných případech, nejvíce snad u dětí s mentálním postižením, ale jistě ne pro dospívajícího inteligentního chlapce.

Po řadě nezdarů však přišel geniální nápad: „Proč ho nenaučíme znakový jazyk?“. Všichni ale od samého začátku český znakový jazyk respektovali jako jazyk cizí, který je na stejné úrovni jako například angličtina nebo němčina. Těmto zásadám odpovídá dodnes i koncepce kurzů, které od počátku vedou v JÚŠ rodilí mluvčí znakového jazyka - neslyšící lektoři. Kurzy navštěvují kromě studenta také někteří pedagogové, terapeutičtí pracovníci (např. logoped, psycholog, vychovatel, …) a ostatní studenti JÚŠ.

Svým výzkumem, který byl založený na analýze videonahrávek výpovědí v ČZJ, se mi podařilo potvrdit, že právě ČZJ je tím nejvhodnějším komunikačním prostředkem pro děti s vývojovou anartrií, které mají zachovanou alespoň částečnou motoriku rukou. Není tedy potřeba ztrácet čas, který těmto dětem už nikdo nikdy nevrátí, dalším hledáním!

Pokud Vás toto téma zaujalo a chcete se dozvědět více, doporučuji začít s bakalářskou prací s názvem Osvojování českého znakového jazyka slyšícím nemluvícím klientem v pubescentním a adolescentním věku, kde se na konkrétní případové studii uvědomíte, co vše stojí za tímto počinem, jakých chyb se pracovníci dopustili, čeho se vyvarovat, ale hlavně, co se povedlo a jakým způsobem s touto metodou pracovat u dětí s podobnou diagnózou.
Celá práce ke stažení ZDE.

3. července 2013, Anna Moudrá

pátek 14. června 2013

Jitka Herynková: Je znakový jazyk opravdu primitivní?



Znak MANŽEL v českém, americkém a korejském znakovém jazyce
(bakalářská práce J. Herynkové)
Celý život jsme obklopeni mýty a předsudky, které jsou historicky zakořeněné a často vyplývají z neznalosti dané problematiky. Jako člověk nedoslýchavý, který se zajímá o problematiku osob se sluchovým postižením, mnohdy slýchávám ve svém okolí mylné názory na komunikaci neslyšících. To mě dovedlo k napsání bakalářské práce na téma Mýty a předsudky o českém znakovém jazyce.


Pro teoretickou část práce jsem vybrala několik tvrzení o znakovém jazyce, které se v současné odborné literatuře nejčastěji objevují jako mýty a předsudky a které jsou v dnešní době díky výzkumům v této oblasti mezi odbornou veřejností většinou překonány. Pracovala jsem primárně s literaturou vydanou před rokem 1998, která se zabývá problematikou neslyšících, především z oblasti školství (nejstarší použitý zdroj je z roku 1907). Cílem tohoto pátrání bylo zjistit, jaké názory vedly ke vzniku vybraných mýtů a předsudků, a pomocí důkazů z prostudované současné odborné literatury tyto mýty vyvrátit.  V praktické části své práce jsem skrze dotazník, který vyplnilo 122 respondentů, zkoumala, zda jsou tyto mýty a předsudky mezi širokou veřejností stále rozšířené.


Na základě získaných dat mohu říci, že se informovanost veřejnosti díky internetu, kurzům, vysokoškolským oborům, programům v televizi atd. značně lepší. Přesto nejsou výsledky nikterak uspokojivé, a proto je stále třeba informace o znakovém jazyce a komunitě neslyšících šířit do povědomí laické veřejnosti.


Nejvíce rozšířeným mýtem se jeví zaměňování znaků za gesta a znakového jazyka za pantomimu. Toto tvrzení považovalo za správné 69 % respondentů. Dále například 57 % respondentů považovalo znakový jazyk za jazyk bez gramatiky.


Tato práce byla napsána především z důvodu, aby poukázala na současný (i dřívější) pohled slyšící populace (ať už odborné, nebo laické) na komunikaci neslyšících a aby přinesla vysvětlení a uvedla na správnou míru, jak to se znakovým jazykem a neslyšícími opravdu je. Byla bych ráda, kdyby tato práce posloužila například studentům z oboru Čeština v komunikaci neslyšících jako studijní materiál k předmětům, jež se zabývají historií a komunikací osob se sluchovým postižením. Dále si myslím, že je zajímavá i pro čtenáře z laické veřejnosti, kteří se chtějí dozvědět více o komunikaci a životě neslyšících.


Celá práce ke stažení ZDE.

  14. června 2013, Jitka Herynková

pondělí 10. června 2013

Jan Andrejsek: Není čeština jako čeština


Státní maturita formou chatu (archiv J. Andrejsek)
Státní maturitní zkouška, jejíž první „ostrý“ ročník se uskutečnil v roce 2011, vyvolává neutuchající zájem odborné i laické veřejnosti. Padají otázky typu: Jsou maturitní testy kvalitní? Jaká by měla být skladba povinných maturitních předmětů? Co nám maturitní zkouška v režii státu přináší dobrého? Je nová podoba maturitní zkoušky vůbec přínosná? Jaká by měla být obtížnost maturitní zkoušky?


Na poslední otázku jsem se ve své bakalářské práci Státní maturitní zkouška z českého jazyka pro neslyšící studenty snažil hledat odpovědi krátkým exkurzem do historie. Není bez zajímavosti, že obtížnost maturitní zkoušky před takovými sto lety si dnes už vůbec neumíme představit. Tehdy to byla opravdu přísně výběrová zkouška.

Po historickém exkurzu se ve své práci navracím do současnosti. Zde bylo mým cílem popsat původní podobu maturitní zkoušky ještě před zavedením státní maturity a navázat podrobným představením nového maturitního modelu, tehdy ještě rozděleného na tzv. náběhovou fázi v roce 2011 a druhou fázi od roku 2012. Toto rozdělení vzalo později pod vlivem mnohých událostí za své, ale kdo to tehdy mohl tušit…

Velká pozornost byla od samého počátku přípravy reformované maturitní zkoušky věnována žákům se zdravotním postižením či zdravotním znevýhodněním. Tito žáci nakonec dostali označení žáci s přiznaným uzpůsobením podmínek pro konání maturitní zkoušky, ze kterého vznikla hojně používaná zkratka žáci s PUP MZ, v profesní mluvě „PUPíci“.

A co vlastně znamená mé tvrzení v nadpisu tohoto článku? Že není čeština jako čeština? Tedy v dnešní době je možné relativizovat snad úplně všechno, ale tohle!? Jak název bakalářské práce napovídá, jádrem je podrobný popis nové podoby maturitní zkoušky z českého jazyka pro prelingválně neslyšící žáky. U těchto žáků předpokládáme, že jejich prvním jazykem a zároveň preferovaným komunikačním prostředkem je český znakový jazyk. Češtinu už se tato poměrně úzká skupina žáků učí jako druhý jazyk. Proto bylo v průběhu příprav nové maturitní zkoušky rozhodnuto, že neslyšící žáci budou konat maturitní zkoušku z českého jazyka jako jazyka cizího.

Zpočátku se uvažovalo o nastavení obtížnosti zkoušky na úroveň B2 dle dokumentu Společný evropský referenční rámec pro jazyky (SERRJ), ale pod vlivem nepříliš dobrých výsledků pilotního testování kompetencí neslyšících žáků se přikročilo ke snížení úrovně na B1.

Zda to byl správný krok, či nikoliv, o to se lze přít a vášnivě diskutovat, obávám se však, že bez jednoznačného výsledku. Jisté je, že by se obtížnost zkoušky měla postupně zvyšovat na úroveň B1+ a v delším časovém horizontu bychom se snad mohli dočkat i obtížnosti zkoušky odpovídající úrovni B2.

Příprava a vývoj zkoušky obecně je nikdy nekončící proces a nejinak je tomu i v případě maturitní zkoušky, která nese název český jazyk v úpravě pro neslyšící. Případným zájemcům o tuto problematiku proto doporučuju nejen prostudovat právě představenou bakalářskou práci, ale také informovat se o dalším vývoji a aktuální podobě zkoušky.

Celá práce ke stažení ZDE.

10. června 2013, Jan Andrejsek